Vzhledem k tomu, že v ČR máme povinnou školní docházku je pochopitelně nutné, aby žáci chodili do školy pravidelně, a z toho samozřejmě plyne povinnost i pro školní zařízení, aby jejich docházku evidovala. Protože se vždy našli žáci, kteří se škole vyhýbali, je vlastně záškoláctví jev starý jako škola sama. Ale je chybou dát dítěti nálepku ulejváka, kterému se nechce chodit do školy. Tak jednoduché to není...

Co je vlastně záškoláctví

Pro záškoláctví neexistuje jednotná, obecně uznávaná definice. Záškoláctví je fenomén, kterému se často věnuje pozornost, až když už je zřejmé, tedy, když se jedná o větší počet neomluvených hodin žáka. Možná je to i tím, že se často setkáváme s pojetím záškoláctví jako neomluvené nepřítomnosti ve škole. To však není úplně přesné, protože tato definice vystihuje jen část problému. Žák může být záškolákem, i když má všechny hodiny omluvené. Záškoláctví má totiž i své skryté formy. A vzhledem k tomu, že učitelé často tolerují zpětné omlouvání žáků, je někdy velmi těžké záškoláctví odhalit.

O něco výstižnější se zdá být definování záškoláctví ve smyslu úmyslného zameškávání školního vyučování. Nicméně i zde lze vznést námitku – jedná se vždy o úmysl? Ne. Záškoláctví není vždy dopředu plánováno, úmysl do školy nejít se totiž může zrodit až ve škole samotné (proto už vcelku zobecnělo dělení záškoláctví na impulzivní či zkratové a účelové neboli plánované). Definovat záškoláctví jako „vyhýbání se škole“ je sice poněkud zjednodušující, nicméně se asi nejvíce blíží realitě. Společným jmenovatelem záškoláctví je opravdu snaha uniknout. Ať už jsou konkrétní pohnutky jakékoliv, jedná se o ÚNIK, ÚTĚK od toho, co se žákovi nelíbí, co mu nevyhovuje, co ho nebaví, co mu nejde, ale také od toho, co ho nějak přímo či nepřímo ohrožuje...

Jaké jsou důvody k záškoláctví

Důvodů k záškoláctví může být široké spektrum. Pro přehlednost jsem je uspořádala do tří skupin:

1. Záškoláctví jako důsledek problémů souvisejících s učením a vzděláváním.
2. Záškoláctví jako důsledek vztahových a osobnostních záležitostí.
3. Záškoláctví jako důsledek vlivu rodinného prostředí a výchovy.

1. U záškoláctví, které souvisí s učením a vzděláváním jde samozřejmě v první řadě o vztah ke škole jako takové. Neřídkým důvodem absencí je, že žáka škola nebaví. Záškoláctví úzce souvisí i s prospěchem a školní (ne)úspěšností. Mezi nejčastější motivy patří nějaký konkrétní školní předmět, ať už žáka nezajímá anebo mu nejde, strach ze zkoušení, písemky či špatné známky. Záškoláky se stávají žáci, kterým se nedaří, nejsou schopni si osvojit požadovanou látku, a pokud jsou jejich výkony ještě zviditelňovány, zesměšňovány nebo trestány, ztrácí zájem nejen o učení, ale i o školní docházku. Příčinou bývají nejen vysoké nároky a nezvládání učiva, ale i důvody opačné. Podobně jsou na tom i žáci s dobrým prospěchem, kteří se bojí, že přijdou o svoji pozici, jsou třídou odmítáni či zesměšňováni, anebo děti nadané, které se díky nedostatečné vytíženosti ve škole nudí.

2. Záškoláctví jako důsledek vztahových či osobnostních záležitostí úzce souvisí s problémy ve třídě či mimo ní. Častým motivem absencí bývají vztahy s učiteli či špatná pozice dítěte v kolektivu (konflikty se spolužáky, neoblíbenost, odlišnost, posměch, šikana). Neschopnost postavit se problémům a řešit konfliktní situace, stejně jako mylná představa, že všemu nepříjemnému absencí uniknu, patří mezi další motivy. Příčinou záškoláctví bývá i upřednostnění zábavy či jiné aktivity namísto školy, která souvisí s nevyzrálostí dítěte. Často zde hraje klíčovou roli skupina (svádění k záškoláctví) – pobyt za školou v partě vrstevníků, záškoláctví jako dobrá zábava, touha někam patřit nebo strach z vyčlenění. Skupinové záškoláctví však časem může přerůst v nějakou formu závislosti (drogy, gamblerství, pouliční kriminalita, návštěvy heren, restaurací, apod.). Záškoláctví také souvisí s věkovými zvláštnostmi (revolta, odpor k autoritám, neochota podřídit se nebo snaha na sebe upozornit), přičemž čím dříve se záškoláctví projeví, tím složitější je jeho řešení. U některých záškoláků se jedná o poruchu osobnosti (chybí jim pocit morální povinnosti a odpovědnosti). Někdy však může být příčina záškoláctví i úplně prozaická – zvědavost, zkusit, jaké to je, co se stane, když nepůjdu do školy apod. Záškoláctví také souvisí i s obdobím roku (např. slunečné počasí, konec školního roku, období po přijímacích zkouškách na SŠ, apod.). Proto je nutné k řešení jednotlivých případů přistupovat individuálně a přihlížet také k tomu, zda se jedná o jednorázový akt anebo o záškoláctví opakované (tzv. chronické).

3. Na záškoláctví, které vzniká jako důsledek vlivu rodinného prostředí a výchovy se významně podepisuje (ne)funkčnost rodiny, disharmonický vývoj dítěte, konflikty v rodině, nápodoba chování rodičů, jejich postoj k této problematice či absencím obecně, způsob výchovy a (ne)jednotnost výchovného působení, nadměrná shovívavost, stejně jako lhostejnost, nezájem rodičů či přehnaná péče a příliš vysoké nároky, nemoc či ztráta v rodině, způsob trávení volného času, apod.

Jednotlivé důvody či motivy se však mohou vzájemně prolínat, resp. se na sebe nabalovat. Záškoláctví je totiž jen málokdy izolovaným jevem. Navíc společným motivem bývá strach – ať už je přímo zdrojem záškoláctví (např. strach z neúspěchu, učitele, spolužáka, zkoušení), anebo jeho následkem (např. strach z prozrazení, důsledků, potrestání, ostudy).

Jako zvláštní druh záškoláctví lze zařadit i školní fobii, která sice není záškoláctvím v pravém slova smyslu, ale má s ním společné rysy. Tento nepřiměřený, iracionální strach ze školy je doprovázen tělesnými obtížemi (poruchy spánku, potíže s jídlem, trávením, apod.), ale potíže jsou vázány na školu – často mizí o víkendech a o prázdninách...

Jak na záškoláctví

Bohužel, neexistuje žádný všeobecný a univerzální recept na to, jak záškoláctví eliminovat. Ale jednoznačně nejdůležitějším a zároveň nejtěžším krokem při řešení této problematiky je najít pravou příčinu toho, proč dítě do školy nechodí, popř. čemu se ve škole vyhýbá. Rozhodně by však absence dítěte neměly být otázkou sankcí, ale naopak hlubší analýzy. Každý případ je nutné posuzovat individuálně a další postup volit podle zjištěné varianty záškoláctví. V první fázi musíme osvětlit časové hledisko, které může výrazně přispět k nalezení motivu. Je třeba si položit několik základních otázek. Jedná se o dlouhodobější či krátkodobé nepřítomnosti? Jsou „náhodné“ nebo pravidelné, ojedinělé či opakované? Trvají absence celý den anebo žák chybí na konkrétní předmět, učitele, určitý den anebo hodinu (první, poslední, odpolední vyučování)? Souvisejí absence se zkoušením, plánovanou písemnou prací, zapisováním známek, apod.? Pokud odhalíme motiv, následuje fáze směřující ke zmírnění, popř. odstranění stresujícího faktoru či důvodu, kvůli kterému dítě do školy nešlo. Důležité je si zachovat chladnou hlavu a v klidu situaci rozebrat. Poskytnout dítěti maximální oporu a společně hledat východisko z problémové situace. Nekřičet, nezakazovat, nevyčítat, netrestat... Tento způsob není řešením, ale naopak nežádoucí chování často ještě podpoří. Nejenže dítě se záškoláctvím nepřestane, ale začne před nepříjemnou situací unikat ještě více. Současně se utvrdí v tom, že své absence musí pro příště lépe skrývat. Klíčovou roli proto hraje prostředí důvěry a také práce s emocemi dítěte, jeho strachem a úzkostí, jen tak je možné motivovat ho k návratu do školy.

Úspěšnost boje proti záškoláctví také úzce souvisí s postoji a preventivními opatřeními, které jsou ve škole nastaveny. Základem je definování jasných pravidel a konkrétních postupů řešení (včetně nejrůznějších postihů či zvýhodnění), se kterými musí být seznámeni všichni učitelé, žáci i rodiče. Preventivní aktivity by se měly týkat nejen zdůrazňování nutnosti pravidelné docházky, ale i rozvoje osobnosti žáků, posilování jejich psychické odolnosti, práce s emocemi a konflikty. Součástí prevence by mělo být motivování žáků ke školní docházce, zatraktivnění vyučování, široké spektrum zájmových aktivit a dostatečná nabídka poradenských služeb. Zároveň i práce se třídou – budovat dobré klima založené na důvěře a spolupráci, zapojit všechny žáky do kolektivu, pečovat jak o žáky neúspěšné, tak i nadané... Důležité je na každý jednotlivý případ co nejrychleji reagovat, což obnáší všímat si signálů a prvních náznaků záškoláctví. Zvýšenou pozornost věnovat neomluveným absencím žáků či velkému počtu absencí omluvených (zvláště pokud jsou krátkodobé) a také třídám s nejvyšším počtem zameškaných hodin. Všechny tyto údaje evidovat a docházku, resp. absence, zaznamenávat pravidelně, ideálně na začátku vyučovací hodiny a ne až dodatečně...

Odstraňování příčin a likvidace motivů záškoláctví je dlouhodobá záležitost, která vyžaduje trpělivost a úzkou součinnost všech aktérů v atmosféře vzájemné důvěry Proto je nutná kvalitní a fungující spolupráce rodiny a školy (případně dětského lékaře, OSPOD, apod.). Domluvit se na společných postupech je prvním krokem. Klíčovým faktorem je pravidelný kontakt mezi rodinou a školou, vzájemná informovanost o (ne)přítomnosti, okamžité omlouvání, ověřování důvodů absence. Jen pokud to bude fungovat, bude mít řešení záškoláctví šanci na úspěch. Jinak může záškolák nefungující spolupráci, ať už vědomě či nevědomě, využít ve svůj prospěch. Specifickou kategorií jsou studenti středních škol, kteří si od 18 let mohou absence omlouvat sami. Zde je nutná užší spolupráce s lékaři. Klíčovou roli v prevenci záškoláctví hraje také správná volba střední školy.

Pro úspěšně řešení problematiky záškoláctví je důležité oprostit se od klasických mýtů, které záškoláctví provázejí – především, že záškoláci jsou líní, nemají zájem o vzdělání, mají nižší inteligenci a je to pouze jejich vina. A to jsou jen ty nejčastěji zmiňované. Pokud se záškoláctví včas neřeší, mohou se důvody absence na sebe nabalovat anebo se ještě více prohlubovat, stejně jako i jeho následky. Dítě neví, jak má situaci řešit, takže může pokračovat v chození za školu ze strachu z prozrazení a z následků, ačkoliv prvotní motiv již dávno pominul.

Záškoláctví a rodiče

Klíčovou roli v problematice záškoláctví hraje rodina, protože záškoláctví úzce souvisí se způsobem výchovy, komunikací v rodině, trávením volného času a postojem rodičů k této problematice, resp. vzdělání vůbec. Podle toho, zda rodiče o záškoláctví vědí, omlouvají ho anebo ho dokonce sami podporují můžeme záškoláctví rozdělit do tří skupin:

1) záškoláctví bez vědomí (souhlasu) rodičů: rodiče o absencích nevědí, jsou přesvědčení, že dítě do školy chodí. Dítě buď z domu zamíří rovnou jinam (tzv. pravé záškoláctví) anebo do školy dorazí, ale odejde na některý předmět, či vynechá poslední hodinu, odpolední vyučování apod. Žáci nemusejí nutně budovu školy opustit, někdy zůstávají v jejích v prostorách (tzv. interní záškoláctví).

2) záškoláctví s vědomím (klamáním) rodičů: rodiče o nepřítomnosti ve škole vědí a vědomě ji omluví, často tzv. rodinnými důvody. Zde můžeme rozlišit několik typů. Některé děti se snaží vyhnout škole s pomocí rodičů. Do této účelové formy záškoláctví patří únik do nemoci – ať už jde o simulaci (dítě rodiče přesvědčí, že mu není dobře) anebo o psychosomatické onemocnění, kdy se psychické potíže, resp. emocionální přetížení projeví nějakou tělesnou poruchou. Někdy jsou rodiče příliš „slabí“ a raději než se s dítětem dohadovat, mu odsouhlasí všechno, co chce. Někteří rodiče jsou zase příliš úzkostliví, dítě moc sledují a s každým kýchnutím ho nechají doma. Specifickým a „nebezpečným“ případem je zpětné omlouvání. Rodiče ze strachu z kázeňského postihu, ostudy či vnějšího zásahu záškoláctví raději kryjí a absenci dodatečně omluví. Ať už následkem toho, že se dítě samo přizná anebo až po upozornění školy.

3) záškoláctví s podporou rodičů: v tomto případě rodiče o absenci nejen přímo vědí, ale často jí i sami využívají – starší sourozenci hlídají mladší, vodí je do školky, pečují o někoho nemocného či starého, apod. Jindy je důvodem k absenci výlet, rodinná dovolená, narozeniny či jiná podobná „neodkladná“ událost. Někteří rodiče zase nepovažují za důležité posílat děti do školy, pokud není klasické vyučování (např. když se jde do kina, divadla, na exkurzi či výlet). Pak hovoříme o tzv. povoleném záškoláctví.

Takové přístupy rodičů k záškoláctví jsou jednoznačnou výchovnou chybou a dítěti s jeho problémy nepomáhají, naopak mu ubližují. Vedou k podpoře nežádoucího jednání, jeho opakování a tedy k rozvoji patologických vzorců chování. Rodiče musí dítěti jednoznačně dávat najevo, že záškoláctví vnímají jako negativní jev, který neschvalují a už od předškolního věku pěstovat u dítěte vztah ke vzdělání, škole... Dítě by mělo ze strany rodičů cítit, že je to jejich postoj (těžko rodičům uvěřit, když se sami vymlouvají z práce apod.). Případné „nutné“ absence rozebrat a označit za výjimečné a nestandardní.

Závěrem

Záškoláctví je trochu podceňovaný a společensky tolerovaný problém. I když se jeho důsledky nemusejí zdát tak hrozivé, je mylné se domnívat, že jejich dopad závažný není. A zdaleka nejde jen o zameškání vyučovacích hodin. I když se dítěti, díky bludnému kruhu absence - školní (ne)úspěšnost - absence, může dohánění učební látky stát až noční můrou. Dlouhodobé, popř. krátkodobé, ale opakované absence, totiž mají za následek nejen ztrátu posloupnosti a kontaktu s učivem, ale také se promítají do oblasti sociální (narušují se vztahy se spolužáky, učiteli, školním prostředím) a mají významný vliv na osobnost dítěte (ztráta disciplíny, narušení morálního hodnotového systému a vztahu k povinnostem, útěk před překážkami, namísto jejich zdolávání, apod.). Nebuďme proto neteční a pohodlní. Čas věnovaný řešení záškoláctví a především jeho prevenci není zbytečnou investicí. Umožní dítěti nejen harmonický rozvoj, ale i snadnější integraci do dospělého světa.

Autorka článku: PhDr. Lenka Svobodová (článek vyšel v časopise Prevence v září 2010)